Zdeněk Šmolík
K samotnému fotografování mne nepřivedl nikdo jak tomu nejspíše bylo u mnohých fotografů.
Neměl jsem k tomu absolutně žádný vztah a o fotografii jsem se nezajímal. Těžko říci co mně k tomu přivedlo,
nebo mně samotnému nadhodilo myšlenku, která by mně donutila pořídit si spoustu drahého vybavení z našetřeních peněz.
A co víc, začít číst knihy o fotografování, fotografické technice a snažit se zlepšovat v tom po čem jsem chtěl
a chci i nyní. A to fotografem. Fotografuji od roku 2004 pokud nepočítám cvakání fotoaparátem na zábavách s kamarády
a podobných "výcvakách".
Z počátku jsem ani netušil na co jednotlivá nastavení na fotoaparátu a znal jsem pouze
portrétní a krajinářskou fotografii. Samozřejmě jsem je znal pouze z doslechu což bylo žalostně málo.
Svůj první fotoaparát jsem měl až v 18 letech a to obyčejný kinofilm který vládl pouze programem automatika.
V té době měl to ovšem nevadilo a tak jsem prováděl dokumentace oslav v rodinném kruhu. Nevím přesně kdy,
ale pamatuji si, že jsem se obrazně řečeno jednoho rána probudil a řekl si jak by mně bavilo fotografovat.
V současné době začínám přemýšlet nad fotografováním jinak a začínám pracovat na několika projektech, které jsou v začátcích.
Půjde o serie fotografií, které jsou společným tématem úzce spjaté. Témat je několik. Doufám, že vše dovrší několik výstav.
Jaký je váš největší profesní úspěch? Pro mne je každá samostatná fotografie úspěchem, pokud se líbí lidem. To zdůrazňuji, protože já své fotografie v oblibě moc nemám. Jinak asi první výstava makrofotografií. Další bude už obsahovat fotosociální téma. Mám tři v „rukávu“, které se pomalu snažím uskutečňovat.
